Fragmentace, lépe řečeno atomizace vodárenství s tisícovkami vlastníků a provozovatelů infrastruktury je výsledkem rozhodnutí k lokální samosprávě, která byla učiněna po pádu komunistického režimu. Zvrátit tento vývoj by buď znamenalo důsledně zasáhnout do stávajícího systému (a to by byl ten nesprávný přístup), nebo důsledně a také dlouhodobě přesvědčovat zúčastněné o nutnosti změn. Mnoho obcí se začíná starat o své vodovody a kanalizace teprve, když se objeví problém. A stát i úřady to přesně vědí. Přesto se však raději věnují hledání chybiček u velkých profesionálních provozovatelů (nezávisle na tom, zda jde o provozovatele soukromé, nebo veřejné), kteří své povinnosti zpravidla spolehlivě plní, namísto toho, aby prosadily plnění alespoň podstatných zákonných povinností u všech.

Jaký důvod by tedy měly mít malé struktury pro začlenění do větších celků, když mohou šetřit na plnění řady povinností a pracovat tak skutečně velmi „lacino“? Existuje však i druhá strana mince: jaký důvod by měli mít velcí dodavatelé vody, aby přebírali provoz menších jednotek, když by to vedlo ke zvýšení cen za vodné a stočné pro všechny? Zmenšení stupně fragmentace se zdaří pouze tehdy, když se bude úřad chovat ke VŠEM účastníkům trhu stejně, nezávisle na tom, zda jsou velcí, či malí, soukromí, či veřejní.

Česká republika přitom není žádnou výjimkou – rozhlédněme se po Evropě. Vezměme si Francii, nebo Rakousko, velikostí srovnatelné s Českem, kde je fragmentace vodárenství ještě výraznější. V Rakousku je provozování vodovodů dokonce odděleno od provozování kanalizací! Tam však zatím ani nevznikla diskuse o smysluplnosti daného systému a nic se nezmění do té doby, dokud z vodovodního kohoutku poteče voda a odpadní voda bude mizet v odpadu a občané budou ochotni pro ten pocit, že „voda je jejich“, platit vyšší ceny za vodné a stočné.