Politici často mluví o tom, že česká voda by měla být v českých rukou. Dobře se to poslouchá, voliči jásají! Podobná témata rezonují nejen v ČR, ale i jinde v Evropě. Málokoho ale napadne, že jásá nad něčím, co už dávno má. Ano, v České republice vlastní většinu vodárenské infrastruktury česká města a obce. Podle SOVAK ČR dokonce více než 90 % vodárenského majetku v ČR vlastní česká města.

Tak jsme si to vysvětlili. Zdálo by se, že tím diskuze končí. Opak je však pravdou. Řada politiků na tomto omylu pochopila, že jde o téma, které rezonuje, a chce jít ještě dál – k provozním společnostem. V ČR je poměrně rozšířený provozní model, kdy infrastrukturu vlastní město a o provoz se stará privátní odborná společnost, která zvítězí ve výběrovém řízení a nabídne nejlepší cenu. Díky tomuto systému má občan jistotu, že provoz je efektivní a cena adekvátní. Také díky privátním provozním společnostem je dnes české vodárenství na evropské úrovni. Od revoluce máme o 65 % delší vodovodní a dvojnásobně delší kanalizační sítě, o 70 % nižší ztráty vody, čtyřikrát více čistíren odpadních vod a čistíme většinu odpadních vod (97,3 %).

Kde je tedy problém? Začal před lety cílenými útoky aktivistů vůči zahraničním provozním společnostem. Jejich ataky dnes rétorikou připomínají populistická vyjádření Tomia Okamury. Nutno podotknout, že racionální základ tam byl minimální, přesto častým opakováním postupně získali aktivisté své příznivce, bohužel i z řad novinářů.

Opravdu vážný problém ale nastal, když se v podobném duchu začal vyjadřovat i ministr životního prostředí Brabec, a dnes dokonce i předseda vlády A. Babiš, který navíc přišel s plánem půjček na odkup vodárenských firem od zahraničních společností. Snaha o vrácení provozu vodárenské infrastruktury obcím je zakotvena i v programovém prohlášení nově vznikající vlády ANO a ČSSD.

Téměř třicet let po listopadové revoluci tak vydáváme oficiální vládní prohlášení, ve kterém se stavíme proti privátním společnostem a ve prospěch veřejného sektoru. Problémem přitom není neekonomický provoz, neefektivita či nespokojenost zákazníků, ale vlastník, ať už zahraniční, či český, provozních společností. To se děje v zemi, která je součástí EU a svoje hospodářství považuje za tržní.

Otázkou také je, jak může vláda svůj záměr realizovat? Nemůže přece přímo ovlivňovat komunální politiku, nemůže obcím diktovat své preference. Záměr odkoupit provozní společnosti je sám o sobě s otazníkem. Pro každý obchod jsou přece nutné vždy dvě strany. Ten, kdo kupuje, a ten, kdo je ochoten prodat. Budou chtít privátní společnosti svoje provozy prodat? Pokud ne, co bude dalším krokem stávající vlády?

Zajímavé také je, jak vláda usiluje o to, aby provozní společnosti odkoupila od zahraničních vlastníků, ale nijak se už nezajímá o to, jak je budou obce provozovat. Jako by nikoho nezajímala ekonomika provozu veřejných společností. Přitom tím hlavním by měla být jistota, že občan zaplatí za vodu méně. Jak toho chce vláda dosáhnout, to už se v dokumentu nedočteme. Je poměrně smutné sledovat vývoj politických vyjádření. Snad více než v jiných oblastech jde totiž pouze o populismus bez jakéhokoli zájmu o efektivní řešení vodohospodářství v ČR.