Byla chyba, že stát vodu zprivatizoval, obce ztratily nad vodou kontrolu, měly by vykoupit trubky zpět. Mazaný aktivista si přihřeje své zájmy, jediné zisky, které na vodě jsou, mají soukromníci, obcím zbyly náklady. A ještě kvůli privátnímu provozovateli nemohou čerpat evropské dotace.

Na čele cenových žebříčků bývá často uváděn Tábor, s dovětkem, že vodu v něm ovládá rakouský koncern ENERGIE AG, aby nebylo nutné hledat dlouze viníka. Podívejme se zrovna v tomto městě na podrobnosti a zkusme slogany poměřit s fakty.

Město Tábor tvoří spolu se Sezimovým Ústím a Planou nad Lužnicí těsnou aglomeraci, v níž vodovod i kanalizace tvoří jeden celek. Proto tato tři města založila společnost s ručením omezeným, Vodárenskou společnost Táborsko (VST), do níž v roce 2003 vložila veškerý svůj vodohospodářský majetek v tehdejší hodnotě přes 300 miliónů korun, aby tak zajistila jeho jednotnou správu. Jednateli VST jsou všichni tři starostové, kteří se zodpovídají svým zastupitelstvům. Z volně dostupných webových stránek VST pocházejí následující poznatky.

Poznatek první: k žádné privatizaci trubek nedošlo, není co vykupovat zpátky. Hodnota majetku VST naopak vzrostla za dvanáct let na více než čtyřnásobek.

Poznatek druhý: tím, že si VST na provozování vodovodů a kanalizací našla soukromého provozovatele, nijak neztratila nad vodou kontrolu. Rozhodnutí bylo velmi zodpovědné a pečlivě podložené, jak dokládá šestisetstránkový dokument zvaný Koncesní projekt. O tom, kdo tím provozovatelem bude, rozhodlo transparentní koncesní řízení. Výsledkem je smlouva, která provozovateli ukládá obrovské množství povinností a přenáší na něj veškerá provozní rizika. VST pak dává do rukou nespočet nástrojů, jak činnost provozovatele kontrolovat a usměrňovat. Neuvěřitelně podrobný cenový mechanismus hlídá doslova každou korunu – kromě jiného stanoví nepřekročitelnou hranici zisku provozovatele.

To vše se dělo pod trvalým dozorem úředníků Státního fondu životního prostředí i Evropské komise, neboť VST čerpala poměrně významnou dotaci z evropských fondů. Odtud poznatek třetí: dotace a soukromé provozování se nevylučují.

Jak je to s těmi „privatizovanými zisky a znárodněnými náklady“? Tady nezbývá než začíst se do čísel výroční zprávy VST za rok 2015. Vodné a stočné bylo dohromady (včetně DPH) 105,67 Kč za kubický metr. Po odečtu DPH, které odplyne státu (nic z toho nemá ani občan ani VST) ve výši 13,79 Kč, zbyde 91,88 Kč. To představuje celkový roční příjem provozovatele 254,2 mil. Kč. Jeho zisk činí 5,4 mil. Kč, tedy 2,2% z nákladů. Přibližně polovinu všech nákladů (123,5 mil. Kč) tvoří nájemné, které provozovatel odvádí VST. Vykázaný zisk VST byl 47,8 mil. Kč, tedy přes 63% nákladů!

Poznatek čtvrtý: pokud provozovatel privatizoval zisk, počínal si velmi neobratně, podnikání VST (tedy měst) je mnohonásobně rentabilnější. Média i aktivisté rádi prezentují výši zisku jako měřítko hanebnosti podnikání. Předkládáme jim tedy to obrovské číslo jako chutné sousto k zakousnutí? V žádném případě! Zisk není marxovská nadhodnota, kterou si prostě někdo „přihodí“, je to ekonomická kategorie jako každá jiná. Zisk VST je naprosto v pořádku, je takový proto, že jsou takové potřeby vodovodů a kanalizací. Aby obyvatelům dnešním i budoucím mohla téct kvalitní voda pokaždé, když otočí kohoutkem, musí někdo postavit trubky a zajistit jejich obnovu, když dožijí. – To je úloha vlastníka, tedy VST, a k jejímu plnění je zisk nezbytný. Kromě toho ale musí trubky někdo obsluhovat, udržovat a opravovat. To je role provozovatele a i k ní je zisk nezbytný (jen ho, jak vidno, nemusí být tolik).

Systém nastavený v Táboře a okolí je jasný a transparentní. Voda zde stojí právě tolik, kolik je nezbytné k jejímu spolehlivému zajištění. Slogany aktivistů a mediální zkratky s realitou nekorespondují, obracejí ji naruby. Chtějí-li na nich někteří politici stavět své zviditelnění, měli bychom se jich ve vlastním zájmu chránit. Kdo lže v jedné věci, bude asi lhát i v jiných. Fakta jsou natolik jasná, že jejich popírání ničím jiným než lží není.