Kolikrát jste slyšeli, že voda je v cizích rukou a je potřeba s tím něco udělat? Mnohokrát, i proto se to jen těžko vyvrací. Ale každý pokus se počítá. Takže prosím, 90% vodovodů a kanalizací v Česjé republice je ve vlastnictví města a obcí. To, že je provozuje někdo jiný, je otázka druhá. A jak je provozuje a za kolik, to už je docela jiný příběh.

Co se ale děje na té zbývající šestině? Kdo a jak tam hospodaří? O jedné takové společnosti, ve které má soukromá firma 60% a zbytek mají města, obce a DIKové (držitelé investičních kupónů z tzv. malé privatizace) mohu vyprávět. Mám čest tam už 17 let pracovat. Společnost obsluhuje téměř 100 tis. zákazníků a má jedno specifikum, tři čtvrtiny vody, kterou rozvádí, musí nakupovat z Prahy, protože v regionu nejsou dostatečné místní zdroje. Zároveň je to společnost tzv. smíšená, to znamená, že svůj majetek sama provozuje.

Když byla společnost privatizována, dostala od státu majetek rozličného stáří a také rozličné kvality. Koncem devadesátých let se obecní akcionáři dohodli na prodeji části akcií, jak se tehdy říkalo, strategickému partnerovi. Že to tenkrát byla britská společnost a dnes je to společnost rakouská by nemělo být důležité, stejně jako že v obou případech to byly firmy podnikající v tomto oboru. Ale důležité to je, protože to zcela určitě předurčilo budoucí vývoj společnosti.

Vstupem soukromého vlastníka ztratila společnost možnost získat dotaci. Aby se, „prý,  nedotoval cizí kapitál“. Je to s podivem, protože naše firma obsluhuje úplně stejně lidi, jako jsou ti napojení na „ryze české trubky“. Platí pro nás stejná regulace ceny, stejně jako jinde v republice smíme do nákladů dávat jen to, co nám stanoví výměr ministerstva financí. Také zisk můžeme mít jen do výše, kterou předepisuje ministerstvo. Jediné peníze jsou tedy za vodné a stočné a z nich se musí pokrýt jak provozní náklady, tak i investice. Když ale investujete bez dotací, řekněme tedy s polovičkou rozpočtu, donutí vás to utrácet svědomitě, každou korunu obrátit dvakrát v ruce. A také si všechno  pořádně rozmyslet a připravit. A pak také vybrat zhotovitele a dobře ho pohlídat. Ano, stále patříme k mezi dodavatele vody s vyšší cenou, ale za posledních deset let jsme roční investiční rozpočet navýšili z 20 milionů na 85. Na investice do vodohospodářské infrastruktury dáváme více jak čtvrtinu vodného a stočného.

Ony ale dotace jsou na výstavbu nových vodovodů a kanalizací a čistíren a úpraven. Na jejich udržení a obnovu stát peníze nedává. A tak se sešlo pár let a situace se změnila – města už nepotřebují nic nového, potřebují obnovovat to staré, a dotaci nedostanou. A začínají shánět, odkud že na tu obnovu vezmou peníze. A jejich potřeba obnovy je mnohem větší než naše, my bez dotací obnovovali už více jak 20 let, takže máme náskok a víme, jak na to a kde na to brát.

Soukromý vlastník není a priori ďábel. Vždy je to o lidech, o zodpovědné práci. V komunálních společnostech se často dějí věci, které by si nikdo v privátní sféře nemohl dovolit. Na druhou stranu neříkám, že privátní vlastník, který ovládá firmu, ji nemůže přivést do pekel. Za každého ale mluví jeho práce a výsledky. Podívejme se na ně dříve, než vyneseme odsudek.